Země neomezených možností.

 

 

              Každou sobotu ráno měl chlapeček k snídani banány. Chlapeček banány miloval a snědl jich často celý trs. Pečlivě si je loupal, hnědou špičku na konci ukousl a vyplivl na talíř. Banány zapíjel studeným mlékem. Vlahá vůně se drala do pokoje otevřeným oknem, u kterého seděl a mami věděla, že zaboří-li tvář do jeho zlatých vlásků, budou vonět konvalinkami a gladioly. Řekla:

„Víš co je zítra za den, chlapečku?“

„Ne,“ řekl chlapeček s plnou pusou.

„Zítra,“ řekla mami, „ je tomu šest let, co se mi narodilo jedno miminko. Vždycky když cítím konvalinky, vím, že se blíží jeho narozeniny.“

„Kde je to miminko?“ optal se chlapeček.

„Sedí tu předemnou a papá banány,“ řekla mami, „jako nějaký opičák.“

„Jsem kluk a žádné miminko,“ řekl chlapeček dotčeně, ale potom vyskočil a vrhl se na mami:

“Já mám narozeniny, opravdické narozeniny,“ volal.

„To víš,“ povzdychla si mami potichu, „ pro mne budeš vždycky miminko,“ ale nahlas přisvědčila:

„ Ano, teď už jsi velký kluk a musíš se podle toho chovat. Konečně, šest let na světě, to už je doba.“

„Šest let,“ řekl vítězně chlapeček, „to už se Robert nebude vytahovat, že je o rok starší. Už jsem ho dohnal.“

Mami se usmála, ale neřekla nic, aby chlapečkovi nezkazila radost.

Tati přišel se sobotními novinami ke stolu. Snídal v sobotu dvě vajíčka na měkko a topinky s máslem. K tomu si četl noviny, ze kterých oddělil pro chlapečka commics a sobotní přílohu pro mami.

Chlapeček si mu sedl na klín a řekl:

„Víš kdo má zítra narozeniny?“

„Brežněv,“ řekl tati a potopil lžičku do žloutku.

„Ne,“ smál se chlapeček, „hádej znovu.“

„Když to není Brežněv, musí to být Miss Piggy,“ hádal tati.

„Taky ne,“ radoval se chlapeček a poskakoval tatimu na klíně.

„Dám se podat,“ řekl tati a nakoukl přes chlapečkovu hlavu do novin.

Chlapeček si otočil tatiho hlavu k sobě a zblízka se mu zadíval do očí:

„Přeci já, tati, zítra mi bude šest, víš?“

„Podívejme,“ řekl tati překvapeně. „Takový velký kluk. Když jsi tak velký, chlapečku, třeba by sis už uměl sám vybrat dárek k narozeninám, co říkáš , mami?“

„Myslím, že by to šlo,“ souhlasila. „Přemýšlej o tom a pak nám to řekni. Nakonec, v šesti letech už člověk pravděpodobně ví co chce.“

„Já o tom přemýšlet nemusím,“ řekl chlapeček, „já vím co chci.“

„Tak ven s tím, „ řekl tati.

Chlapeček se na něj vážně podíval a řekl:

„Já chci milion.“

„Milion? Já spadnu ze židle,“ vykřikl tati, „už letím,“ a opravdu spadl ze židle na zem. „Tys mě kluku uzemnil,“ volal z pod stolu.

„Ten chlapeček zešílel,“ řekla mami, „Přeci milion nemůžeš od nás dostat,“ dodala zklamaně. „Milion člověk nekoupí v obchodě jako nějaké autíčko nebo lodičku. Milion si musíš vydělat. Podívej, tati už je velký, pracuje každý den od rána do večera a milion ještě nemá.“

„A nikdy mít nebude,“ řekl tati.

„Ale vy jste řekli, že už jsem dost velký na to, abych věděl co chci,“ řekl umíněně chlapeček. „Tak já chci milion.“

„Ne takovouhle blbost, kdo to jakživ slyšel. Už jsi na druhé straně dost velký na to, abys věděl, že všechno co si zamaneš, nemůžeš mít,“ řekl tati přísně.

„Tak já si to vydělám,“ rozhodl se chlapeček. „Řekněte mi na čem mám vydělávat, abych měl milion.“

„Bože, dítě,“ řekla mami, „na to máš ještě dost času. Ale až vyrosteš, mohl bys být třeba právníkem nebo doktorem nebo vynálezcem, ti hodně vydělávají.“

„To já být nechci,“ kroutil hlavou, „já chci být milionář.“

„Na to musíš makat, kluku,“ ztratil tati trpělivost. „Makat, až se z tebe bude kouřit. Milionářem se nikdo nenarodí. A když si ten milion nakonec třeba nějak vydřeš, tak už ani nebudeš mít sílu si ho utratit. Ale,“ připustil, když se podíval do chlapečkových zklamaných očí, „když o to budeš opravdu stát, tak věřím, že se k tomu milionu dopracuješ. Konečně, žijeme přeci v zemi neomezených možností. V zemi, kde se dějou zázraky. Musíš jen opravdu chtít a nasadit všechny páky. Bohužel, já jsem to pochopil trochu pozdě, ale znám lidi, kterým se podařilo to co chtěli. Nemysli si ale, že si stěžuju, to ne,“ pokračoval a při tom se podíval na mami. „ Já jsem šťastný z jiných věcí než je milion. Na příklad, teď se jedu projet na kole. Pojedu po polních cestách až někam k niagárskému zlomu. Budu poslouchat ptáky a čuchat rozkvetlé hlohy a možná, že si dám cestou zmrzlinu. To je v mých očích lepší než milion, ale tomu ty ještě nemůžeš rozumět.“

Tati vstal od stolu, narazil si bekovku a políbil mami na tvář.

„Kup mu náklaďáček,“ řekl, „ a nedělej si starosti.“

Chlapečka poplácal po rameně:

„Buď hodný na mami, kluku, ono jí dnes bude moc líto, že ti nemůže koupit milion.“

Když odjel, mami si uvařila černou kávu a přisedla si k chlapečkovi. Seděl teď na terase, klinkal nožičkami, na kterých měl ještě miminkovské ďolíčky a pozoroval bělásky, jak se honí nad trsem rozkvetlého štěničníku.

Po chvíli řekla:

„Tak co, chlapečku, už sis rozmyslel čím chceš být, abys vydělal milion? Právníkem, doktorem nebo vynálezcem?“

„Myslím,“ řekl a udělal vrásku mezi očima, „že budu radši motýl.“

Mami si vzdychla:

„Mluvíš nesmysly, chlapečku,“ řekla, „jak bys mohl být motýl. Motýl je hmyz a ty jsi člověk. Člověk se nemůže stát motýlem a motýl člověkem.“

„Ale tati řek, že když něco doopravdy chceš, tak se ti to podaří,“ připoměl.

„To je pravda, ale tati přeci nemyslel toho motýla. Tati měl na mysli něco jiního. Jak bych ti to jen vysvětlila. Na příklad…“

Chlapeček ale už seskočil ze židle, mával rukama nahoru dolů a běhal dokolečka po trávníku.

„Za chvilku se naučím létat jako oni!“ křičel.

Mami se rozesmála. Viděla, že si dělala zbytečné starosti s milionem. Chlapeček už na něj zapoměl. Beru ho příliš vážně, řekla si, je to jenom dítě a já mám tendence brát ho příliš vážně. Musím se mu trochu přizpůsobit.

„Jaký z tebe bude motýl, chlapečku,“ volala na něj. „Bělásek, žluťásek nebo otakárek feniklový?“

„Velkej, fialovej!“ křičel chlapeček a kroužil dál po trávníku.

„Mnoho štěstí,“ řekla mami a odešla stlát postele. Když se potom dívala na chlapečka z okna ložnice v prvním poschodí, viděla ho jak se potácí, protože se mu už točí hlava. Také ji napadlo, že je chlapeček vlastně na svůj věk malý, ale to bylo asi proto, že se na něj dívala sezhora. Šla dolů a zaačala připravovat oběd. Měl rád zapečený sýr s rajskou polévkou. Vynesla to opět na terasu, která teď už byla ve stínu a zavolala ho. Zdál se jí žalostně drobounký, ručičky jako párátka, velká hlava na tenkém krku a kostnatá kolena. Že jsem si toho nevšimla dřív, zhrozila se, to je neuvěřitelné jak jsem zaslepená. Pořád v něm vidím to buclaté miminko a on je to úplný kostliveček s nezdravou barvou.

„Už budu brzo fialový,“ volal chlapeček.

„Kde ses to, prosím tě umazal?“ optala se. „Teď jedu pryč, ale než se vrátím, tu fialovou barvu ze sebe umyješ,“ nařídila. „A sněz všechno, jsi hubený jako nudle.“

„Jedeš mi koupit překvapení?“ ptal se.

„Ano, ale jenom jestli tu na mne bude čekat čistý, hodný chlapeček.“

„Chceš vidět jak už umím létat?“

„Teď už nemám čas na hraní,“ řekla mami, „až přijedu. Do té doby se jistě ještě hodně zdokonalíš.“

„Už přeletém celou zahrádku,“ chlubil se.

„Tak mi doletíš pro chleba, viď,“ žertovala mami, „to bude úleva. Nebudeme potřebovat auto, jenom ti řeknu a ty poletíš na nákup.“ Dala chlapečkovi pusu a vyšla ze zahrádky k autu.

Chlapeček má bujnou fantazii, myslela si cestou do obchodu. Nezdravou. Žije v neskutečném světě. Realita mu splývá se světem vymyšleným, jen aby z toho vyrostl, jinak bude pro něj velký šok až si to uvědomí coby dospělý člověk. Vzpomínala na své dětství. Často si představovala, že je želva nebo šnek. Vlezla si pod stůl nebo do skříně a myslela si, že je v krunýři a bylo jí blaze. Chlapeček je po mně, radovala se. Ale jinak je po tatim, na svůj věk trochu vážný. Na hračky se jí zdál už moc vyspělý, z náklaďáčku nebude mít asi radost. Projevil ale zájem o motýly. Šla do knihkupectví a našla příručku o motýlech pro mládež s velkými ilustracemi. Byla si jistá, že chlapeček bude mít z dárku rasdost. A také to bude užitečné. Pochopí rozdíl mezi motýlem a člověkem. Napadlo ji, že mu též může koupit los na milion. Koupila u novinového stánku los s číslem jež začínalo čtyřkou. To byl den chlapečkových narozenin a zároveň den tahu. Ještě koupila holandské kakao na dort a šest svíček.

Když přišla domů, chlapeček byl pryč. Z vedlejší zahrady slyšela křik dětí. Byl asi mezi nimi.

Zatímco se dort pekl, zabalila dárek a podívala se na svůj oblíbený pořad v televizi. Potom udělala pařížský krém a když dort vystydl, rozřízla jej dlouhým nožem a naplnila. Navrch dala čokoládovou polevu a šlehačkové růžičky a doprostřed marcipánovou cedulku, na které bylo bleděmodrou polevou napsáno Happy Birthday. Nakonec ještě zapíchla do dortu šest červených svíčiček a odnesla jej do jídelny na stůl. Poodstoupila ke dveřím a svůj výrobek s potěšením obdivovala.

Nastal čas najít chlapečka, vykoupat ho a obléci k slavnostní večeři. Šla k sousedům, kde si všechny děti hrály na četníky a na zloděje, ale řekli jí, že chlapečka celý den neviděly. Běžela do parku přes ulici k houpačkám a ke skluzavce, prolezla betonovou rouru, v které se děti rády schovávaly, prozkoumala pískoviště jestli tam neuvidí chlapečkovy zapomenuté hračky nebo jeho stopy, ale vše marně. Po chlapečkovi ani vidu ani slechu.

Pospíchala domů, jestli se mezitím nevrátil. Hned od dveří volala:

„Jsi doma, chlapečku? Ozvi se mi, mami si dělá stareosti.“

„Tady jsem,“ slyšela tenký chlapečkův hlásek, který, zdálo se, přicházel z jídelny. V jídelně bylo přítmí.

„Kdepak jsi,“ optala se a rozsvítila.

„Tady,“ řekl hlásek, „ na dortu.“

Na dortu, rovnou na písmenu H, seděl veký fialový motýl a sosáček měl bílý od šlehačky.

„Ten dort je moc dobrý,“ řekl, „děkuji, mami, cukr ten já nejradši.“

„Proboha, chlapečku, co se to s tebou stalo?“ zděsila se.

„Velkej fialovej motýl,“ řekl chlapeček, zamával křídly, vznesl se, třikrát zakroužil nad dortem a snesl se mami rovnou na ruku, nožky lepkavé od čokoládové polevy. Teprve teď, zblízka, dokázala rozeznat jeho zmenšenou tvářičku a temné vážné oči. Královská fialová mu slušela a mami musela uznat, že na svůj věk má chlapeček výjimečně vytříbený vkus. Už už by ho byla pohladila, ale chlapeček vykřikl:

„Nedotýkat se křídel, prosím, nebo mi na nich naděláš mastné fleky a bude se mi špatně létat.“

„Neboj se,“ řekla a stáhla ruku zpět. „Ale co řekneme tatínkovi?“ dělala si starosti. „Tatínek se bude moc zlobit až tě takhle uvidí. Nemůžeš s tím něco udělat?“

„Můžu,“ řekl chlapeček, „kdybych hodně chtěl, mohl by ze mne být bělásek. Beztak se mi ostatní motýli smějou, že mám divnou barvu.“

„Myslím, že to není správné, dítě,“ řekla mami, „za každou cenu chtít být jiný než většina. Uvědom si, že se také vystavuješ velkému nebezpečí, jsi víc na očích než obyčejný bělásek.“

„Když sedím na bezu tak ne. Bezovou šťávu mám stejně nejradši, ale není to žádná legrace být pořád sám. Bělásci mají spolu velkou psinu.“

„Co kdybys zkusil být znovu chlapečkem,“ začla opatrně vyjednávat mami. „Sousední zahrada byla plná dětí a všichni tě moc postrádali. Celý den si tam hrály a měly spoustu legrace.“

„Nechci,“ řekl chlapeček. „Zůstanu motýlem. To je ještě větší legarce. Lítat a tak…“

„Co já si bez tebe počnu, chlapečku?“ řekla mami s pláčem v hlase. „Víš přece, že motýli v zimě zmrznou. Tady jsem ti o tom k narozeninám koupila knížku. Kdybys byl zase chlapeček, mohla bych ti ji číst v posteli,“ lákala chlapečka, který miloval, když mu někdo před spaním četl. Ale chlapeček jen bez zájmu zívl a řekl:

„Myslím, že už poletím dokud ještě můžu. Nějak mě bolejí křídla.“

„To je nezvyk,“ řekla mami, „bodejť by tě křídla nebolela, když jsi se dneska tolik nalítal.“

Chlapeček byl tak lehký, že ani necítila když se vznesl. Všechny nožky si pečlivě složil pod černé tělíčko, aby mu nepřekážely v letu. Mami na něho byla opravdu pyšná. Než vyletěl otevřeným oknem na zahradu, zavolal tenkým hláskem:

„Dobrou noc, mami, a pozdravuj tatiho.“

Seděla sama v setmělé jídelně nad dortem a plakala. Konečně přijel tati ze sobotního výletu. Kdyby se chlapečkovi víc věnoval, namlouvala si, nemuselo se to stát, ale bála se mu to říct.

„Kde je kluk?“ zeptal se hned ve dveřích.

„Dovolila jsem mu spát u Roberta, když má dnes ty narozeniny,“ lhala mami a ve tmě se červenala.

„To je dobře,“ řekl, „ne že bych ho nepostrádal, ale líbí se mi, že je samostatný. Ja jsem se v jeho věku držel maminky ještě dost pevně za sukni.“

Mami nemohla dlouho usnout. Když se jí to nakonec podařilo, spala neklidně a neustále se probouzela. Měla strach, že bude chlapečkovi zima a že nastydne, dělala si starosti o jeho alergii, která se v noci, když pílí květiny zhoršovala, bála se o jeho zuby, najedl se cukru před spaním a zuby si nevyčistil. Kde vlastně spí? Je to pro něj bezpečné? Co kdyby ho chytila sousedovic kočka nebo sezobl sýček? Doufala, že chlapeček spí na bezu mezi drobnými fialovými kvítky kde ho je nejmíň vidět.

Druhý den brzo ráno otevřela všechna okna a dveře na terasu. Bylo krásně a bělásci jako včera obletovali štěničník. Zdálo se jí, že slyší jejich tiché chichotání a pokřikování. Doufala, že chlapeček zmoudřel a stal se běláskem a že je mezi nimi a má spousty legrace. Ať se ale snažila sebevíc, nedokázala v tom kroužení a míhání rozeznat jeho tvář. Aby ho přilákala, vynesla dort na terasu a zapálila svíčky. Začala zpívat:

„ Happy Birthday to you…“

Bělásci se začali přibližovat. Jejich smích byl hlasitější a mami se zdálo, že rozlišuje jednotlivé hlásky jak na sebe pokřikovali.

Budou se mě bát, řekla si, měla bych na chvíli odejít. Šla tedy do kuchyně uvařit si kávu.

Mezitím sešel tati z ložnice dolů bos a v pyžamových kalhotech. Prošel otevřenými dveřmi na terasu, protáhl se blaženě ve sluníčku a teprve potom úplně otevřel oči a rozhlédl se:

„Propána, mami, co se tu děje?“ přiběhl do kuchyně. „Dort se ti roztýká na slunci a na něm chcípá hromada popálených bělásků. To je příšerný pohled. Kdo si to vymyslel?

Mami cítila jak se jí odkrvuje mozek. Musela se přidržet tatiho aby neomdlela.

„Zavolej doktora!“ vykřikla a utíkala na terasu k dortu. Dort byl poset bělásčími tělíčky z nichž některá se ještě hýbala. Slyšela tichý pláčč, zoufalé výkřiky a bědování. Někteří, málo popálení motýli se snažili odplazit po noze stolu do trávy. Chtěla jim pomoci, ale bála se jich dotknout aby jim neudělala ještě větší bolest. Zoufale plakala a vykřikovala:

„Bože můj, to je neštěstí !“ Brala do rukou jednu mrtvolku po druhé a snažila se rozpoznat jejich tváře, aby zjistila jestli mezi nimi není chlapeček.

Tati zatím dovařil kávu a přinesl ji na zahradu. Vzal ji okolo ramen, utřel jí slzy a řekl:

„Copak nevíš, že můry a motýly jdou po ohni? Co tě to vůbec napadlo, zapalovat dort než přijde kluk. Vždyť mu vypálíš všechny svíčky. Ty se ho už asi nemůžeš dočkat, viď?“

„Já už se nikdy nedočkám,“ bědovala mami.

„Ale jo, blázínku,“ utěšoval ji trpělivě, ale v duchu si říkal: to je hrozné jak se ženská změní když má dítě. Copakby jí někdy před tím napadlo brečet kvůli hrstce motýlů…zavolej doktora…, posměšně si opakoval, motýlího na bělásky, dortovýho na rozteklou polevu a ještě ho napadl psychiatr, ale myšlenku rychle zahnal. Místo toho ji něžně políbil do vlasů.

„Už běží, ten tvůj miláček,“ řekl zpola žertem, zpola žárlivě, „už ho slyším za rohem.“

Chlapeček se vřítil na zahradu a za ním smečka dětí.

„Můžem si sníst ten dort, mami?“ křičel.

„Mazej si nejdřív umýt tu fialovou barvu z rukou,“ řekl tati a dal mu herdu do zad.